Drahý blogu!

7. srpna 2015 v 16:24 | chro chro
Ahojnazdar blogu,

entruju, jako správnej vysokoškolák, aby to vypadalo trochu fér, když už jsme na tý akademický půdě. Hehe. Jsem vtipná a směju se jako vždy jen já. Je vtipný, jak si na tebe dvakrát do roka vzpomenu, a pak čtu. Teda, čtu ty poslední věci a snažim se vybavit, co se mi v tý chvíli honilo hlavou. Zjišťuju, že už nejsi muj deníček všedních, i těch veselých událostí, ale spíš jen hromada hnoje, kam schovávám svoje problémy, když je nechci cpát někomu známýmu. Až by si člověk myslel, že těch problémů moc nemám (vzhledem k četnosti mých...řekněme...článků), ale pravdou spíš bude, že ty problémy fakt cpu svým známým. Nicméně dík, že sem můžu solit svoje věčný breky a problémy. A výkřiky do tmy. A všechno. Proto bych to teď chtěla vynahradit tim, že řeknu docela divnou věc, kterou moc často neříkám. Mám se dobře a přes všechno jsem teď spokojená. Víceméně. Více než méně. A to je, drahý blogu, pokrok.

Ahojnazdar
chrochro
 

Pích do vosího hnízda

14. ledna 2015 v 0:11 | chro chro |  Kouř cigaret (denní postřehy)
Protože jsem si teď po víně vzpomněla, že to tady existuje a taky protože jsem narazila na starý věci, který jsem kdysi psala. A možná, že jsem i uměla psát. Ať už šlo o parodické snahy na jakoukoli literaturu, tak o moje "trůdeprešnímou" věci, který ze mě lítaly, když jsem...no popravdě...byla opilá.
Každopádně kdybych nebyla líný hovádko s nulovýma ambicema a ve volnym čase byla schopná něčeho jinýho než ničeho, tak ze mě i něco bude. A zjišťuju to v dost věcech. Nejsem k ničemu, ale nejsem co k čemu. Jenže je dost těžký vytrhnout sama sebe z určitý letargie nicnedělání (a tim myslim ležení, flákání se po venku, flákání se po barech, pečení a vaření, ležení, flákání se po...). Dost těžce to zvládám už jen teď ve zkouškovym, kdy se nutim psát nějaký eseje a učit se na zkoušky a hledat si informace. A divim se, že zatim to přežívám s průměrem 1,0 - seriously, já?
Moc se nechápu, ale doufám, že přijde něco, co mě nakopne a já se pokusim některej svuj nápad, myšlenku, cokoli uvést do realu, a tím být aspoň co k čemu. I když to nevyjde. Ale jde fakt jen o lenost nebo právě o to, že se bojim, že to nevyjde, a proto dělám, to co dělám, a to se rovná "dělám nic"?
Pojďte se taky trochu šťourat ve svym nitru!

Zasraný podnebí posledního týdne aka prvního týdne vztahu.

17. listopadu 2014 v 0:27 | chro chro |  Black Holes
Je smutný, že někdo kvůli Tobě brečí. Chápu, že seš z toho smutnej.

Víc smutný je, že tu kvůli Tobě brečim já. A nejseš z toho smutnej. Jen proto, že seš daleko, nevidíš mě u toho a neřeknu Ti to.

A na kom víc záleží?
 


Snaha o sílu vlastní sugesce.

6. ledna 2014 v 15:18 | chro chro |  Black Holes
už se nemusim s těma a těma srát
už se nemusim s těma a těma srát
už se nemusim s těma a těma srát
už se nemusim s těma a těma srát
už se nemusim s ničim srát
už se nemusim s ničim srát
už se nemusim s ničim srát
už se nebudu s ničim srát
už se nebudu s ničim srát
nebudu
nebudu
nebudu

Děkuji všem.

11. prosince 2013 v 1:43 | chro chro |  Black Holes
Poslední dobou jsem hejtr.
A zjistila jsem, že asi nikomu nemůžu říkat, jak se doopravdy mám, protože pak dostanu výtku. Výtku, že jim kazim náladu.
Forever alone. V lehké existenciální krizi.
Toť vše.

Pořád jsem čuně. Ale mám plán.

8. listopadu 2013 v 0:28 | chro chro |  Kouř cigaret (denní postřehy)
Hm, po týdnu totálních hormonálních výkyvů - here's my adress, so kill me maybe (pořád se tomu svýmu vtípku směju. i made me laugh) - kdy jsem se nechtěla zvedat z postele, ale čůrání mě nakonec přece jen donutilo, nastává ten klidný týden (nepočítám, že jsem zvracela jak alík děsně dobrou pizzu a zjevně zase dělala ostudu), nastávají ty večery, kdy ležím celkem v klidu v posteli (ovládám své pocity a snažím se být rozumná a nemyslet na svou paranoiu a katastrofy, která ta paranoia vyvolává. a vůbec snažím se uspořádat si hlavu. ne nejde mi to. a ano, ta závorka už je dlouhá) a cpu se smaženym jídlem s tatarkou jak největší prase, a sleduju gilmorky a ano, brečim u nich, ale všechno je tak nějak svým způsobem fajn. V podstatě to asi taky neni uplně dobře, ale po delší době cítim, že jsem přece jen dospěla ke stavu, kdy jsem sama sebou a snažím se neviset na onom jednom nejlepšim kamarádovi. Visim na něm pořád, ale poslední dny přemýšlení (ať už v hormonálních výkyvech, nebo v práci při usmívání se na lidi, nebo v bloumání po městě) mi daly celkem dost prostoru k nějakýmu závěru. Teď si držim palce, aby to tak nějak vyšlo a já neskončila totálně v háji jako - vau už to bude skoro rok - po rozchodu. Tohle si zařídim jinak a líp. Doufám.
A to, že jsem dneska šlápla do chcánek je třešnička do hrobu. Nebo taky hřebík na dortu.:)
A pokud jde o mou závorkofílii, tak pardon, sama se v ní (i sobě) ztrácim, takže občas mluvim sama proti sobě. Ale to byste si (možná) zvykli.

Zářim v září, fakt. Blbý vtípky.

8. září 2013 v 21:00 | chro chro |  Kouř cigaret (denní postřehy)
Nemám poslední dobou vůbec chuť psát, ale ta potřeba je tu pořád. Akorát zjišťuju, že se nedokážu vyjádřit tak, abych nezněla zkresleně a aby se moje vyjádření nedalo použít proti mě/tobě/všem. Slova mi poslední dobou nestačí. A nestačí mi ani MasterCard. Nestačí mi ani vlastní myšlenky.
Těžko i vyjádřit, jak se vlastně mám. Mám stavy, kdy se navzdory všem svým neúspěchům a tomu, že se neustále válim ve vlastní nicotnosti, cítím strašně fajn a svět je barevnej. Pak si ale začnu ty všechny neúspěchy a nicotnost uvědomovat a je to se mnou zase těžký. V podstatě ale nedělám nic moc, než že chodím na absurdní pohovory do prací, o které nemám zájem a obepisuju další práce, ze kterých se nikdo stejně neozve, nebo mě maximálně pozve na další absurdní pohovor, ze kterého odejdu buď zničená z vlastní neschopnosti, nebo ze zkaženosti lidí, se kterýma pohovory vedu.
Taky se nedokážu rozhodnout (jak tady, tak v normálnim životě), jestli vlastně mluvím spisovně, nebo si zachovávám čecháčskÝ koncovky a tvary slov. Ale co už, to neni zas takovej/takový problém. Jen omluvte dvojmluvu.
A vy se mějte fajn.

Alive. Ale tak tak.

12. srpna 2013 v 16:45 | chro chro |  Šuplík marihuany (dementní postřehy)
Nejsem otitulovaná.

Mám ponorkové stavy.

Jsem asi arogantní.

Chci mít nějakou nejlepší kamarádku.

Bohužel, svět není takový, jaký jsme čekali, že bude, až budem dospělí.

Benefits fit(s).

19. března 2013 v 17:17 | chro chro |  Šuplík marihuany (dementní postřehy)
Jsou různý výhody, je výhoda mít výhody a je výhoda mít kamaráda s výhodama.

A je mi zas o rok víc. Typická ponarozeninová deprese v noc mých narozenin se děla, trochu sem si pořvala na záchodě, že jsem dezolát a uplně k hovnu člověk a tak. Další den jsem si pak pouštěla theme song z requiem for a dream, to taky dodá náladičku. Jinak jsem narozky trávila celej den a noc s někým, tak to bylo fajn. A je fajn cítit se fajn. I když jen na chvíli.

Dík vínu.

Alkohol nechť je nám průvodcem zasraných stavů.

Taky přemejšlim, že si bakalářku, pokud ji dopíšu, nechám svázat víckrát, abych jeden výtisk mohla demonstrativně spálit a popel zadupat do země.

Lalalaa.

Temno.

6. února 2013 v 17:39 | chro chro |  Black Holes
Because sometimes, Phoebe, after you sleep with someone, you have to kill the fish.

A prostě tak.

It's just a cigarette...

Kam dál